"Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšníkem." To je tradiční formule takzvané Ježíšovy modlitby, která je především v pravoslavné spiritualitě osvědčenou cestou k ustavičné modlitbě. Poměrně nedávno jsem objevil i její trojiční variantu, zaměřenou na vzájemnou lásku, žhnoucí uvnitř Svaté Trojice: "Bože Otče Lásko, Ježíši Kriste Lásko, Duchu svatý Lásko." Nejde tedy o kající prosbu k Ježíšovi, jako v té tradiční podobě, ale o vzájemné vyznávání lásky mezi Osobami Svaté Trojice, vyznávání lásky, kterému otevírám svůj vnitřní mentální prostor a ke kterému se mohu sám v každé volné chvíli přidávat.                                                                                                                               

     Trojiční formulace Ježíšovy modlitby, kterou jsem zde uvedl , je samozřejmě polotovarem. Důležitým úsekem přibližování se k ustavičné modlitbě je hledání té správné, jedinečné, jen mé formulace. Toto hledání může trvat roky a nejedná se přitom o nijak méněcenné období. Člověk si prostě zvyká na Ježíšovu modlitbu, zvyká si v konkrétních situacích vstupovat do tohoto zpívání lásky a současně zkouší obměňovat její formulaci tak, aby mu co nejvíce "sedla". Jde o hledání jednotlivých slov - každou Božskou osobu lze přece oslovit celou řadou způsobů. A což teprve vyznání lásky, byť se má vejít do dvou tří slov! Důležitý je i rytmus,  modlitba musí pěkně plynout,  a ne rytmicky klopýtat. A musí být také jednoduchá a prostá, ta modlitba přece nemá zaměstnávat náš intelekt. 

    Tu svou, po letech nalezenou konkrétní formulaci, tu si nechám pro sebe. Tahle forma modlitby, víc než kterákoli jiná, je velice  intimní a důvěrná. Ale každému bych přál, aby hledal, protože jak to hledání samé, tak to, co nakonec nalezne, stojí za to.