2015
SV. AUGUSTÝN únor
Kdo příjde ke Kristu, přejde ze strachu k lásce a začíná být z lásky schopný toho, čeho ze strachu schopný nebyl.
V lásce je cíl, skrze ni jdeme, k ní směřujeme a v ní spočineme.
To především jsem se naučil v církvi: nepokládat svou naději v člověka.
Dej sám, co žádáš, pak žádej, co chceš.
---
Staženo bez laskavého svolení z webu:
www.svatyaugustin.estranky.cz/clanky/citaty--vyroky/vyroky-sv_augustina.html
POSTNÍ DOBA březen
Ježíš odešel na poušť, aby se postil, aby se potkal s lidskou slabostí a křehkostí zevnitř, sám v sobě. Jeho pobyt na poušti byl součástí onoho spásu přinášejícího dění, ve kterém vzal na sebe hřích celého světa a proměnil jej tak v cestu do věčného království. Účelem našeho postního snažení je to samé. Potkat se se svou vlastní slabostí, křehkostí, hříšností, ubohostí, bezmocí, úzkostí, smutkem, beznadějí, hněvem, nervozitou... A jednu každou položku tohoto neveselého seznamu vložit s důvěrou na Ježíšova záda, aby se stala vykoupenou součástí naší jedinečné cesty do věčné radosti. On to tak chce. On to tak kdysi jednou udělal za všechny a pro každého. A my se k tomu můžeme během těch čtyřiceti postních dní kajícím smýšlením a skutky pokání přidávat. To je účel postu. Tak jako pravým a hlavním účelem kříže není samoúčelné utrpení a nesmyslná smrt, nýbrž láska, přinášející záchranu, tak pravým a hlavním účelem postu není cvičení v sebezáporu, nýbrž proměňující a uzdravující setkání s Ježíšem právě uprostřed našich slabostí a hříchů.
VELIKONOČNÍ LÁSKYPLNÉ NYNÍ duben
Stvoření vesmíru a světa, vtělení Krista, vykoupení člověka k věčnému životu, to je z hlediska Božího jeden jediný čin Jeho lásky. My lidé, dosud beznadějně zaklesnutí v plynutí času, jej ovšem nemůžeme vnímat jinak, než postupně, po jednotlivých dnech a liturgických obdobích, po rocích, staletích a tisíciletích. Ale vánoční vtělení do chudoby a bezmoci, velikonoční vtělení do chleba, vína, bolesti, smrti a vzkříšení, vždypřítomnost Ducha svatého, ustavičné vlévání Boží moudrosti a lásky do lidských myslí a srdcí, to je jedno jediné věčné sklánění se Boha k člověku. Trvalý průnik Boží lásky do lidských životů, který se v plnosti uskutečňuje v každém okamžiku onoho Božího velikonočního láskyplného a věčného teď a nyní právě pro tebe.
SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO květen
Bůh dovršil své vtělení smrtí, vzkříšením a návratem Ježíše do domova Boží náruče. Skončil tak jedinečný čas exkluzivní přítomnosti Boží ve světě lidí skrze druhou Osobu Trojice, aby byl záhy vystřídán přítomností neméně exkluzivní, prostřednictvím Osoby třetí, prostřednictvím Ducha svatého. Bůh s námi, Bůh v nás, Bůh okolo nás. Jakoby naprosto obyčejně, nenápadně, všedně a feriálně. Podobně, jako když po té dlouhé řadě nedělí liturgicky všelijak ozvláštněných, nedělí adventních, vánočních, postních a velikonočních, přijdou konečně neděle prosté a obyčejné, neděle v mezidobí. V Ježíši Kristu je Bůh jedním z nás. V Duchu svatém je Bůh s každým a v každém z nás.
POSLANÍ MILOVAT srpen
Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe.
Mt 22,37-39
Co k tomu dodat? Jsme poslaní milovat, držet se těch cest a způsobů vyjádření lásky, které jsme se už naučili a hledat nové a nové formy a podoby své lásky k Bohu a k lidem kolem nás.
A vědět, že "v tom je láska, ne že my jsem si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás..."
1 Jan 4,10a
O nic jiného nejde...
NIKDY JSEM VÁS NEZNAL říjen
Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´ A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´ Mt 7,22-23
Další Ježíšovo důležité napomenutí do vlastních řad, dokud je ještě čas. Ti Ježíšem odmítnutí se hájí poukazem na mocné činy, vykonané v Ježíšově jménu, a přitom jsou označeni za pachatele nepravostí.
Jak tomu rozumět?
Klíčem k pochopení je nejspíš právě ono "nikdy jsem vás neznal." Víme, že biblický pojem "znát, poznat" je daleko víc svázán se vztahem a vztahovostí, než s abstraktním poznáním a věděním. Víme, že Bůh skrze svého Syna nabízí láskyplný vztah každému, kdo uvěří. Odmítnout tuto nabídku a zdeformovat tak křesťanství na pouhou ideologii, zaměřenou na výkon, se zřejmě stává v Ježíšových očích ohromnou nepravostí.
A k těm mocným činům - když nevyrůstají ze vzájemného vztahu lásky s Kristem, tak z čeho vlastně?
KRÁLOVSKÁ IDENTITA listopad 2015 až březen 2016
JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE
Ježíš Kristus je král, připomínáme si každoročně na přelomu starého a nového liturgického roku. Jako Král byl a je očekáván, jako královské dítě se narodil, jako Král žil, trpěl, umřel a vstal z mrtvých. Ježíš z Nazareta, jako pravý člověk, postupně vrůstal do královské identity, která mu jako pravému Božímu Synu byla od věčnosti vlastní.
"Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně." Lk 22,29
To je ten známý a dech beroucí princip - jak Bůh Otec k Ježíši, tak Ježíš Kristus k nám. Ježíš nám tedy uděluje království a s ním zřejmě i královskou identitu stejně, jako ji jemu udělil Otec.
Co to ale znamená pro nás? Můžeme a máme o sobě uvažovat jako o synech a dcerách Kristova království? Můžeme a máme se tedy zabydlovat v té aristokratické, noblesní a velkorysé identitě těch, kterým bylo na základě vztahu lásky a důvěry k Ježíšovi uděleno Boží království? Můžeme a máme, stejně jako Ježíš, postupně vrůstat do královské identity těch, kteří s Ním jednou budou kralovat na věky věků? - Zj 22,5
ADVENT
Pro naše dorůstání do formátu královské identity nám adventní čas přináší důležitý rozměr, a tím je čekání. Ježíš Kristus je Králem světa, ale čeká, až nastane čas jeho druhého příchodu. My čekáme spolu s Ním. Jsme již označení, máme jmenovací listinu, ale ještě jsme nepřevzali pravomoce s naší královskou identitou spojené, abychom jedli a pili u Jeho stolu v Jeho království, abychom usedli na trůnech a soudili dvanáct pokolení Izraele. Lk 22,29
Kvalita a hodnota čekání je určována podstatou a obsahem očekávaného. Jak moc může být ovlivněn a změněn náš celý život, pokud si uvědomíme, že je vlastně adventním časem čekání a přípravy na nepředstavitelně jiný způsob královské existence ve věčnosti nového nebe a nové země?
VÁNOCE
Slavení Narození našeho Pána nám dává poznat samu podstatu a srdce království, k němuž náležíme a od nějž odvíjíme svoji identitu víry. Ono totiž není království jako království a král jako král. Království Boží, k němuž náležíme jako synové a dcery, je královstvím pokorné lásky. Onen dávný úradek Trojjediného Božího Já o stvoření světa a stvoření a vykoupení člověka vtělením Druhé Boží osoby, byl jedním jediným úkonem nepředstavitelné pokory a lásky. Všechny ty ne zcela šťastné okolnosti narození Ježíše Krista - stáj či jeskyně v Betlémě, poměrná chudoba, nezájem okolí, až na ty tři krále a trochu toho pozdvižení na pastvinách, to všechno a mnohé další je výmluvným svědectvím pravé povahy Božího království, k němuž náležime.
Tak se pro nás může vánoční čas stávat zdrojem obohacení naší vnitřní identity o tu aristokraticky ušlechtilou pokoru do té míry, do jaké si přivlastníme vírou skutečnost, že právě tomuto království náležíme, že jsme jeho, že jsme v něm a ono že je v nás.
KRÁLOVSKÁ IDENTITA - PŮST
Postní doba je příležitostí otevřít se dalšímu rozměru naší aristokratické identity. Náš královský původ odvozujeme z aktivního a vědomého přijetí křestního bohatství živou vírou ve vztahu s Ježíšem. Jsme-li s Ním takto denně spojeni, přirozeně se na nás vztahuje známá věta z podobenství o dvou synech: "Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé." L 15,31
Jsme královského původu, jsme děti království, našemu Pánu patří všechno a my máme na tomto vlastnění všeho svůj podíl. Nemusím na ničem lpět přespříliš, mohu se pro tuto chvíli vzdát mnohého. Vždyť mi patří všechno!
KRÁLOVSKÁ IDENTITA - VELIKONOCE
Náš královský původ, vyrůstající ze Vzkříšení, nás zavazuje k velikonočnímu vzdoru víry: Za každou smrtí vidět vzkříšení, v každé bolesti a trápení vnímat Kristovu tichou, láskyplnou přítomnost a kolem každé zloby a nenávisti tušit závoj Božího odpuštění a milosrdenství. To je postoj a přesvědčení synů a dcer Království, kterým velikonoční události otevřely oči.
