O psychoterapii v KT

 

Pane magistře, mohl byste nám vysvětlit, co je to psychoterapie?

Psychoterapie patří mezi pomáhající profese a nabízí pomoc psychologickými prostředky. Projevuje se v takřka nepřeberném množství směrů, škol a zaměření, ale jen v několika málo základních formách. Spoléhá na sílu setkání člověka s člověkem, na sílu pozornosti, reflexe, sebereflexe, na sílu pochopení souvislostí. Psychoterapie umí být, musí být a je - laskavá, vstřícná, chápavá, přijímající, posilující, náročná, těžká a neúprosná. Učí člověka otevřenosti, upřímnosti, bezprostřednosti a přímosti. Vůči sobě samému i druhým. Psychoterapie spoléhá na osvobozující potenciál poznávané pravdy.

 

Kterým lidem, pacientům se doporučuje? Při kterých psychických poruchách je vhodná?

Vaši otázku obrátím a pak musím říct, že nevím, komu by se psychoterapie měla nedoporučit. Samozřejmě, že ne vždy mohou být psychoterapeutické přístupy tím hlavním terapeutickým působením, mnohdy psychoterapie jen doplňuje psychiatrickou či medicínskou léčbu. Ale v každé životní potíži či nemoci je zasažena též naše psychika a věnovat jí pozornost se vyplatí a je to zcela na místě. Základní oblastí působení psychoterapie pak jsou vztahové problémy, osobnostní zátěže, psychické nemoci, ale také existenciální a duchovní krize. Zkrátka, tak nějak život, když se jakkoli zadrhne ...

 

Jak dlouho zhruba taková psychoterapie trvá?

Tak to je různé, od několika málo sezení až po několikaletou pravidelnou spolupráci.

 

Stává se, že si psychoterapeut a klient nesednou? Nebo naopak, že se jeden do druhého např. zamiluje?

To všechno se stát může. Pokud vám jako klientce psychoterapeut pocitově a intuitivně „nesedne“ při prvním setkání, máte-li tu možnost, jděte jinam. Součástí psychoterapeutického celoživotního vzdělávání a formace je též rozvíjení schopnosti akceptovat a pozitivně přijímat druhé lidi obecně, takže obrácená situace, kdy zásadně „nesedne“klient terapeutovi, nastává zřídka kdy. Pokud by se zamiloval terapeut, přestal by být tím samým schopen terapeuticky s klientem pracovat a ztratil by takřka celé své instrumentarium. Pokud se zamiluje klient, je to výsostná příležitost podívat se na to, jak se on sám vlastně vztahuje k lidem okolo sebe, k sobě samému a k realitě vůbec. Od psychoterapeuta to vyžaduje zkušenost a otevřenost, ale obecně tato rovina „tady a teď“ v psychoterapii, ať už se týká idealizace či zklamání z terapeuta, vždy znamená velkou příležitost na zintenzivnění terapeutického procesu.

 

Co musí dělat psychoterapeut, aby se sám nevyčerpal? Aby „nevyhořel“?

Musí se znát, musí umět odpočívat, musí mít prošlapané pěšinky ke svým vnitřním zdrojům. Musí být citlivý sám k sobě a k signálům, které ho upozorňují, že začíná sahat do rezerv. A měl by si připomínat, že tomu, kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má...

 

 ----

 

Člověk je bytost nejen tělesná, ale také dušení a duchovní. Všechny oblasti jsou propojené, jedna ovlivňuje druhou. Duševní a duchovní život se někdy i vzájemně prolínají. Při problémech tohoto rázu by bylo ideální, aby psychologové a psychiatři spolupracovali s kněžími a naopak.

  

Sama mám tu zkušenost, že se i jedna vzdělaná a zbožná přítelkyně divila, proč chodím na psychoterapii. Mohla bych si to prý vyřešit s Bohem a měla by mi stačit modlitba a svátosti? Jak byste na tento postoj reagoval?

 

Nevím, jak bych reagoval, ale myslel bych na to, do jaké míry má jasno v pohledu na Ježíše Krista jako pravého Boha a pravého člověka v jedné osobě. Její postoj k psychoterapii naznačuje, že nejspíš zdůrazňuje božství Ježíše na úkor jeho lidství. To se v důsledcích projevuje v postojích a názorech na všechno možné, kdy je preferované nadpřirozené před přirozeným a duchovní před tělesným. Ale takováhle nerovnováha vždy znamená ohromné úskalí, stejně tak i v opačném případě, je-li položen důraz na lidství Ježíše a opomíjeno jeho božství. V obou případech hrozí z teologického hlediska pád do jednoho ze dvou základních kristologických bludů, z psychologického hlediska pak nerovnováha, nestabilita, zastavení zdravého vnitřního vývoje, následně pak i nemoci těla a duše a nakonec zkrut, zkrat a zmar, abych citoval klasika...

 

Dá se nějak vymezit hranice mezi problémem a hříchem?

To je podobné. Problém, potíž, nesnáz vyžaduje řešení, a nemá etický rozměr. Hřích vyžaduje odpuštění a etický rozměr má. Nejčastěji se ale obé vyskytuje současně, (a jsme opět u tajemství Ježíše Krista), a potom je třeba náležitě ošetřovat obě roviny...

 

Kdy by měl kněz poslat svého penitenta k psychologovi, event. k psychiatrovi? Dá se to nějak zobecnit?

Stručně a velmi zjednodušeně: 1) psychické potíže trvají delší dobu – týdny, měsíce, roky 2) potíže progredují, stav se zhoršuje 3)dostaví se i nové somatické příznaky – spánek, břicho, hlava, dýchání, srdce, prohlubující se únava, cokoli tělesného.

  

Jak se díváte na modlitbu za uzdravení u psychicky nemocných lidí? Asi by měla jít pomoc psychoterapeuta a duchovního ruku v ruce?

Záleží především na tom, jak tato modlitba probíhá a jak vypadá. Hrozí, že emočně vypjatá atmosféra modlitebního společenství může psychicky labilního člověka znejistit a znepokojit, případně nastartovat i neblahé psychopatologické procesy. Hrozí, že pokud nebude psychicky nemocný vyslyšen tak, jak si představoval, bude mu chybět vnitřní potenciál, aby zvládl pocity zklamání, ztráty naděje, hněvu, závisti, bezvýchodnosti, odmítnutí Bohem. Hrozí, že si sám podrazí nohy tím, že bude obviňovat sám sebe, svou slabou víru a že se propadne do ještě větší izolace a beznaděje.

Kvalitní spolupráce psychoterapeuta a duchovního by vytvořila předpoklad, že tyto hrozby budou dobře ošetřeny a  zvládnuty a byla by jistě ku prospěchu všem zúčastněným.

 

Otázky kladla Ludmila Křivancová

 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode