Syndrom vyhoření

 

Pracovním nástrojem učitele je jeho osobnost,

říká psychoterapeut Jiří Černý, se kterým jsme si povídali o tom, jak se ubránit vyhoření.

Jak se mohu průběžně „nabíjet“, abych vydržela náročnou, vyčerpávající práci s dětmi?

Myslím, že tohle je individuální záležitost. Každý člověk musí sám sebe natolik znát, aby věděl, co mu dodá nové síly. Jestli je člověk introvert, tak mu pomůže les a samota, extroverta les a samota naopak vyčerpají. Ten zase potřebuje společnost, lidi, potřebuje se dostat někam, kde se něco zajímavého děje a kde se bude mluvit o něčem jiném, než o čem se mluví v práci. A tohle si každý musí najít sám. Musí poznat sám sebe, znát se a umět si říct, že potřebuje právě tohle. Měl by si i umět prosadit ten konkrétní způsob doplňování energie, který je pro něj tím pravým, leckdy i proti určité nepřízni okolí.

Mohl bys definovat to, čemu se říká vyhoření?

Syndrom vyhoření je neblahý stav, který postihne právě člověka pracujícího nejčastěji v pomáhající profesi, a to tehdy, když člověk nedbá na obnovení sil a jede nejen na doraz, ale i přes doraz. A to v těchhle profesích není zas tak těžké, ony mají velkou přitažlivost, člověka vtáhnou.

Práce se dřevem tě tak nevtáhne; je to sice krásná práce, dřevo pěkně voní, ale když máš „padla“, skončíš a jdeš domů. Víš, že dřevo nikam neuteče, zítra zase začneš hoblovat a bude to krásný. Ale práce s lidmi má tendenci člověka pohlcovat, a to na různé úrovni a různým způsobem. Když pak pracujeme na doraz a možná i víc, mohou se začít projevovat známky syndromu vyhoření, a to na různých úrovních: popsal bych to jako všestrannou, velkou a závažnou únavu. A je to tělesná, psychická, duchovní i sociální záležitost. Pochopitelně že tento syndrom má své stupně, pokud se člověk dostane až do těžkého stupně vyhoření, musí své profese zanechat, někdy jen na určitou dobu, ale někdy i napořád.

Je to tedy patologická záležitost, nedá se říci, že to k té práci s lidmi do určité míry patří?

Ano, tohle by se prostě nemělo stát. Jako by se truhláři nemělo stát, že si „ufikne“ malíček, tak by se nám nemělo stát, že se (i díky své příliš velké ochotě pomáhat) dostaneme do stavu vyhoření.

Co bych měla udělat, když se dostanu do stavu, že vidím děti a není mi z toho dobře?

Taková situace je jednou ze známek syndromu vyhoření. Když mě ta práce nebaví, vidím klienta a zvedá se mi žaludek, nebaví mě odborné řeči na téma mé práce, jdu do práce jako robot a prostředí mě drtí, tak to už je hodně pozdě. To by měl člověk asi zachytit dřív, popsaný stav už je alarmující.

A poradím si s tím tedy sama?

Myslím si, že do určité míry ano, když to zachytíš včas. Se syndromem vyhoření je to jako s nějakou tělesnou nemocí. S obyčejnou chřipkou taky nemusíš hned k doktorovi, ale neměla bys to podcenit. Záleží ale na míře toho ohrožení. Pokud už se únava a vyčerpání z práce rozvinou, je psychologická pomoc třeba.

Co bys tedy nabídl člověku, který by za tebou přišel se svým vyhořením?

Já bych s člověkem, který by za mnou přišel s podobným problémem, asi hledal, proč k takové situaci vůbec došlo, snažil bych se poznat, jestli je to workholik, nebo jestli se nemá rád a je k sobě necitlivý, nebo jestli má v sobě neurotické pnutí, které ho vede k výkonům přes rozumnou míru. To by byly otázky, které by mne zajímaly, a vidělo by se, co všechno únavu a vyčerpání zapříčinilo.

Pomoc psychologa nebo psychoterapeuta vidím v tom, že člověku pomůže lépe poznat sebe sama a získal šanci se poučit z toho, co se mu stalo. A psycholog ještě může přispět k tomu, že člověk pozná, jaký způsob relaxace a dobíjení je pro něj tím pravým.

 Když se tedy neznám, nevím, jak odpočívat, tak se taky ženu někam, kde se zbytečně vyčerpávám.

 Ano, já jednak musím vědět, jak správně regenerovat, a pak bych si měl připustit, že i mě syndrom vyhoření reálně ohrožuje. Ze své zkušenosti můžu říct, že i když jsem se o syndromu vyhoření leccos sám přednášel, přesto mě vyhoření dostihlo. Ne že bych si říkal, že se mě nic takového netýká, ale prostě to přišlo docela nenápadně, plíživě: Na jaře jsem si začal všímat, že přestávám mít mimiku. Byl jsem pořád jakoby v obličeji „stažený“. A pak mi došlo, že jsem zanedbal jarní prázdniny i zimní dovolenou a že je to „tohle“. A tak jsem si „natvrdo“ naordinoval půlden volna týdně, což mě zachránilo, než jsem si mohl dovolit letní dovolenou a od všeho vypadnout. Bylo to pro mě velké poučení. Zachytil jsem to sice na poslední chvíli, ale přece jen včas a nezasáhlo to můj život nějak výrazně. Já si ovšem půlden volna mohu zařídit poměrně snadno, spíš než učitelka.

 Co tebe osobně dobíjí, kde bereš sílu?

 Vzhledem k tomu, že jsem introvert, tak je pro mě důležitější to, co se děje uvnitř a co je za věcmi. Potřebuji les, samotu, ticho, hory… potřebuji, aby na mě dvě, tři hodiny nikdo nemluvil, abych si „pokecal“ sám se sebou a vyčistil se. A pak už nemluvím ani sám se sebou, jsem v tichu a tohle mě naplní energií. Když jsem mezi lidmi, tak jsem do určité míry ve střehu, nečerpám, ale spíš dávám.

 A co se stane, když už sice vím, že už moc nemůžu, ale vědomě se rozhodnu potlačit únavu a „jet dál“?¨

 No tak to tě pak prostě dostihne! Signály vyhoření budou silnější a silnější a současně tě začnou na způsob působivých znamení samy omezovat právě tou únavou a ztrátou chuti něco dělat. A když máme silnou vůli, nejsme k signálům vyčerpání dostatečně citliví a dlouho jedeme z rezerv, je k neštěstí už jen krůček.

 A není to ostuda, když si přiznám, že už nemůžu?

 Tak tohle cítím obráceně: pro mě by byla ostuda nepřiznat si, že už nemůžu dál. Ono je v podstatě neprofesionální dostat se do stavu, že už nemůžu pracovat. Když bych kvůli své nedbalosti, kvůli únavě a nechuti začal časem odmítat klienty, nebylo by to v pořádku.

To, že potřebuji odpočinek, pravidelnou regeneraci, to je přece přirozená záležitost.

 A můžu to přiznat i svému okolí, nebo bych si problém měla nechat jen sama pro sebe?

Jednoznačně ano, přiznat, není se za co stydět, naopak je třeba s touhle záležitostí zacházet veřejně. To není žádná ostuda, patří to k rizikům pomáhajících profesí a navíc tím, že se podělíme o svůj problém, můžeme pomoci někomu, kdo se potýká s podobnou svízelí. I tohle přiznání je součástí psychohygieny.

Uvědomme si, že v pomáhající profesi, kterou je i učitelství, je hlavním nástrojem osobnost člověka. Jako by truhlář neměl pracovat s tupými nástroji, měli bychom se i my starat o to, abychom měli svůj „pracovní nástroj“ v pořádku.

 

Marie Těthalová, Informatorium, 7/2007, Portál

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode