Psychoterapie a pastorace

Článek v časopise Universum, číslo a ročník nevím

 

Psychoterapie a pastorace, jednota protikladů?

Byl jsem požádán, abych se k tématu vztahu mezi psychoterapií a pastorací vyjádřil z osobního hlediska věřícího psychoterapeuta a pastoračního asistenta. Musím říct, že mne takto formulovaná nabídka nejprve polekala a poté potěšila. Onen úlek patří tématu samotnému. Ze zkušenosti vím, že teoretické semináře a konference zabývající se tímto vztahem jsou zajímavé, intenzivní, složité, tápající a ztěžka nacházejí výsledná komuniké. Stačí však, aby se diskutující zaměřili na konkrétní kazuistiku a takřka bez výjimky vždy dochází k velkému projasnění atmosféry. Na podkladu konkrétně pojaté lidské nouze se zástupci pastorace a psychoterapie poměrně rychle dohodnou na hranicích, možnostech, výhodách, úskalích i suspektních nebezpečích případné spolupráce. Tedy na všech těch základních teoretických problémech a tématech. Jakmile se však vrátí k obecným vyjádřením a teoriím, všechno je najednou zpět zase složité, zašmodrchané a tak nadějně a plodně nepřehledné, že jediné, na čem se shodnou je to, že příští konference musí být delší. Moje výše zmíněná radost patří faktu, že se k danému tématu mohu a mám vyjádřit nikoli teoreticky, nýbrž ryze osobně.

Mluvení pastorační a mluvení psychoterapeutické

Psychoterapii se více či méně intenzivně věnuji již více než dvacet let. Vždy jsem své účinkování v různých psychoterapeutických uskupeních a rolích chápal a pojímal především jako službu. Službu strádajícímu, přetíženému, ve svém vlastním příběhu zbloudilému člověku, který potřebuje laskavý čas a ústraní, aby vydechl, nabral síly a urovnal myšlenky. Člověk občas potřebuje trpělivý čas na hojení ran a zranění, potřebuje chápavou a empatickou přítomnost druhého člověka, který nesoudí, neposuzuje a neodsuzuje, ale spíš se ze všech sil snaží porozumět a pochopit, přijmout a akceptovat. Psychicky a existenciálně přetížený člověk potřebuje možnost vypovídat se bez nároku na snahu po objektivitě, spravedlnosti či pravdivosti. Mnohdy totiž víme či tušíme, že to co cítíme nebo myslíme, není tak úplně správné, objektivní a spravedlivé. Ale co s tím? Psychologie nás učí, že vytěsněný či popřený obsah ustupuje do nevědomí, kde bytní a komplexově nabírá na autonomii, aby nám škodil nepředvídaně a nekontrolovaně. Chceme-li této situaci předejít, nezbývá než takovýto psychický obsah vzít vážně, nalézt možnost jak ho bezpečně formulovat a nechat působit, ano přenechat mu určitý čas i prostor k tomu, aby se mohl formou vyslovení a akceptace realizovat. Až poté vzniká příležitost ke zpracování, proměně a následné integraci. Ze zkušenosti vím, že tento právě letmo popsaný proces se v psychoterapeutickém prostoru odehrává skoro každý den, zatímco v prostoru pastorace jen velmi výjimečně. V pastoraci se pracuje spíš s cizelováním výpovědí, každou nepřesnost je dobré hned opravit a upřesnit, aby se společným mluvením nacházel co nejčistší a nejpřesnější tvar. Jako věřící a pastorační služebník mám rád tento prvek pastorace, tuto neustále probíhající službu svěřenému pokladu víry. Na druhou stranu si uvědomuji, že mne občas zamrzí jakýsi nedostatek trpělivosti a vnitřní síly unést rozpor momentálně nepřesného vyjádření, které svou preciznost teprve potřebuje hledat. Někdy to až příliš pohotové opravování ne zcela přesné výpovědi působí trochu nelaskavě, ba neuroticky a může být na škodu věci samé. Samozřejmě podobně zase ono psychoterapeutické mluvení a empaticky akceptující naslouchání může leckdy působit až příliš vágně a jakoby nediferencovaně. Právě proto platí, že každý člověk potřebuje oba přístupy, jeden pro růst zdravé víry a druhý pro uzdravení bolestí duše. A jsem přesvědčený, že ani při nejlepší snaze nejde oba tyto přístupy nabídnout naráz zrovna tak, jako nelze doufat, že vystačíme do všech možných životních situací jen s jedním z nich.

Jeden předsudek

Samozřejmě jsem se setkal a občas ještě setkávám s předsudkem, že věřící člověk prostě psychoterapii nepotřebuje. Když bude pořádně věřit, dobře a kvalitně, tedy nemůže být nemocný. Tak pod takto formulovanou větu by se podepsal opravdu (doufám) jen nemnohý. Ale když se řekne, že ten, kdo chodí pravidelně ke svátostem, především ke svátosti smíření, nepotřebuje žádnou tu psychoterapii, to už je jiná. A přesto já osobně obě tyto formulace považuji vlastně za podobné a podobně zavádějící a nepřesné, protože obě pracují s masivní redukcí. Člověk je obrazem Božím, a jako takový je a vždy zůstane otevřený a neuchopitelný zcela a vyčerpávajícím způsobem. Svou podstatou se podílíme na transcendentnosti Boží a proto tajemství člověka nelze vyslovit a uchopit naprosto a úplně. Jako lidé jsme tajemnou jednotou těla, psyché, duše, ducha a kdo ví čeho ještě. Takže není divu, že při přemýšlení o sobě samých nalézáme nepochopitelné a zdánlivě absurdní souvislosti. Jak by ne, když jsme stvořeni skrze Ježíše Krista, který je tajemnou a nepochopitelnou jednotou Božství a lidství, na jedné straně pravý Bůh, na druhé straně pravý člověk. Není divu, že i člověk v sobě obsahuje takovéto, lidskému pochopení vzpírající se rozpory. Domnívám se, například platí, že na jedné straně je člověk jakési kontinuum těla, psyché, duše i ducha, že mezi těmito jednotlivostmi nelze stanovit jasné a ostré hranice. Na druhou stranu platí, že tyto jsou mezi sebou v příkrém rozporu a protikladu, a tedy jakési hranice například mezi tělem a duchem lze zaměřit velice přesně, ostatně zakoušíme je denně: „Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé.“ (Mt 26,41) Na jedné straně kontinuum, na druhé straně hranice a rozpor. Nepřipomíná vám to klasické formulace hypostatické unie – nesmíšeně a nerozděleně? Mně ano. Myslím si, že toto základní Ježíšovo tajemství spojení dvou přirozeností v jedné osobě by mělo přicházet ke slovu v každém přemýšlení o člověku samém, v každém přemýšlení o všem, co se ho týká a tedy rovněž tak v přemýšlení o vztahu mezi psychoterapií a pastorací. Z historie kristologie víme, že toto spojení je snad největším úskalím a problémy vznikají tehdy, když lidé neunesou tento holým rozumem nezpracovatelný rozpor, situaci si zjednoduší a přikloní se pouze na jednu stranu. Jak známo, takřka všechny kristologické bludy mají svůj kořen v takovémto zjednodušení a popření jednoho či druhého. Nechávám se tedy poučit a v přemýšlení o psychoterapii a pastoraci hledám rovnováhu a prosazuji a věřím v potřebnost obou.

K jedné pověře

Ještě bych se rád vyjádřil k pověře, s kterou se lze ještě setkat, a to sice že psychoterapie bere lidem víru. Zcela jistě takové případy byly, jsou a budou. Zcela jistě se mnohdy mohlo jednat a jednalo o profesionální pochybení. Psychoterapie jako každý jiný obor lidské činnosti má svá vítězství a prohry. I tohle je složité. Takže to nejlepší, co mohu teď udělat, je držet se pro mne spásné linie tohoto článku, a tou je má osobní zkušenost. Ano, zažil jsem ve své terapeutické praxi případy, kdy osobnostní a psychická patologie byla totálně prorostlá s oblastí víry. Setkal jsem se s případy falešných obrazů boha, které tak dobře vystihuje Frielingsdorf ve své u nás známé a právě tak nazvané knize. Byl jsem s lidmi v situaci, kdy opustit víru by znamenalo opustit nezralý, dětinský, zatěžující, znesvobozující, strachem udržovaný a strach produkující psychický artefakt, který se zdravou křesťanskou vírou neměl snad zhola nic společného. Naštěstí se s takovýmto dilematem nesetkávám ve své práci až tak často. Ale v této souvislost chci podtrhnout důležitou věc. Typické pro psychoterapii je to, že ve své kvalitní, normální a zdravé podobě nikdy nerozhoduje za klienta, nemanipuluje a nenutí ke konkrétnímu rozhodnutí či konkrétním krokům. Tohle patří k základním vlastnostem psychoterapeutického vztahu. Takže, jak je to vlastně s tou pověrou, že psychoterapie bere lidem víru? Někdy možná ano, bohužel. Ale někdy to, co psychoterapie jakoby bere, není vlastně vírou v pravém slova smyslu. Někdy jde o pochybení, jindy o osvobození. Tohle je to těžké a současně úchvatné na mém řemesle, proto mám psychoterapii tak rád. Stále znovu se začíná, znovu se hledá s každým člověkem jakoby od začátku. A současně se každý den přidává a narůstá zkušenost. Odpověděl jsem vlastně?

Analytická psychoterapie

Poslední roky se víc a víc ve své službě psychoterapeuta nechávám inspirovat analytickou psychologií C.G.Junga. Držím se poučení sv. Pavla: „...ale všecko zkoumejte a co je dobré, toho se držte.“ (1Sol 5,21) - a vybírám si z rozsáhlého díla tohoto psychologického velikána to, co koresponduje s mou vírou, přesvědčením a životní zkušeností. To ostatní nechávám jiným, aniž cítím potřebu polemizovat, vyvracet, tvrdit, přesvědčovat. Držím se toho dobrého. A jsem přesvědčený, že je toho hodně a hodně inspirativního i pro křesťana. Neznám žádný jiný psychologický směr, který by s takovou samozřejmostí věděl tolik o hlubinách lidské duše. Hlubinách, ve kterých se člověk může a má dostat do kontaktu s rovinou své vlastní psýché, která ho přesahuje a která se stává branou ke komunikaci a prostorem setkání s tím, koho křesťanská tradice nazývá Bohem v nás. Analytická psychologie má ve svém konceptu člověka zcela explicitně zakomponovaný jeho duševní a lidský růst s výrazným duchovním rozměrem. Je to ona známá Jungova individuace, která ve svém důsledku znamená být v kontaktu se svým Bohem, přerůstat sám sebe, svou omezenost, neúplnost a otevírat se tomu, co má víra artikuluje jako následování Vzkříšeného, ať už v hlubinách modlitby či v otevřenosti k Jeho přítomnosti v každodenním životě, v lidech či symbolické mluvě všeho stvořeného, za kterou má víra opět tuší Boží přítomnost a prozřetelnost. Koncept bytostného Já, toho vrcholného archetypu kolektivního nevědomí mi vcelku bezproblémově koresponduje s tradičním učením o Bohu v nás, s celou tou nádhernou nezbytností opět balancovat mezi dvěma opět zdánlivě neslučitelnými částmi a pojetími jednoho celku. „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně, jako já ve vás.“(Jan 14, 20) Ten hlas v nás, je to Bůh nebo jsem to já sám? Když na modlitbě v duchu a v tichu pouze vnitřně vyslovím „ já jsem v tobě“, říkám to mé já Bohu nebo to říká on mně? Koho je které to já? Je to mé já v Bohu nebo Bůh ve mně? Je to člověk, je to Bůh?

Úžas a vděčnost

Víra mi otevírá v mé službě psychoterapeuta rozměr úžasu tváří v tvář moudrosti Božího stvoření, jehož vrcholem je člověk jako obraz Boží, úžasu tváří v tvář Boží prozřetelnosti, která všechno v našich životních příbězích směřuje k jedinému cíli, a tím je naše dobro v Bohu. A nejen to. Víc a víc oceňuji význam oné nepřetržité formace, ono již zmíněné cizelování výpovědí víry, které je vlastním projevem života církve a v církvi, a které mne po letech vybavilo pocitem zázemí, bezpečí a orientace tváří v tvář těm mocným, silným, úchvatným, fascinujícím, tvořivým a současně také destruktivním, nebezpečným a ohrožujícím silám, které k nám přicházejí z hlubin naší psyché i z hlubin našich životních příběhů.
Na závěr si dovolím vyjádřit velkou vděčnost za to, že smím ve své profesi psychoterapeuta prožívat sjednocování mé služby druhému člověku se službou Božímu království, že zažívám více méně neproblematickou jednotu mého vnitřního života víry i pracovní náplně, spolupráci psychoterapie a pastorace, psychologie a víry. Na příští konferenci to samozřejmě společnými silami velice snadno zpochybníme, rozpojíme a učiníme velmi problematickým, platí?!

Mgr.Jiří Černý
 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode