2022

A letos začneme trochou poezie...

                                                                     Lucii

EUCHARISTIE                             

Chléb tvého Těla

víno tvé Krve.

Vezměte

jezte a pijte

všichni.

Láskou k lásce

zvaný je každý.

Neodháníš nikoho.

Ty ne.

Tohle si děláme sami.

                                                                        14.2.2022   

---

A skončíme meditací o duši. Letos jsem tomu moc nedal, co?! :-)

TĚLO, DUŠE, DUCH                                          prosinec                

    Tak jak je to s tou naší duší? Jsme v těle, nebo jsme tělo a duše? Nebo máme duši a tělo a ducha? Nebo Ducha?

    Naše tělo mívá jasno. Ví, kde začíná a kde končí. Bez rozmyslu pozná příjemné od bolesti, teplíčko od žáru nebo moc velké zimy. A vcelku má i jasno v tom, co chce a co by potřebovalo.

    V naší psychice už je větší bordel, viďte. Všechny ty protichůdné myšlenky a pocity, přání, hodnocení, úvahy, vzpomínky, hněvy, rozlady. Všechno to měl bych a musím a je třeba... A běda, když se v tom vnitřním prostoru začnou roztahovat soudy, odsudky, rozsudky, beznaděj, marnost, pochybnosti o sobě, o druhých, o všem. Všechno to neurotické harampádí. A může přijít i všezahalující depresivní mlha, nebo nedej bože i halušky, negativní imperativy, děsivé obrazy a hlasy a kdo ví ještě jaké psychotické hrůzy.

    Ale uprostřed toho všeho je prostor pro vnímání právě toho všeho.  Vímání vlastního vnímání. A schopnost volit - tímhle směrem uvažovat nechci, tenhle směr naopak rozvíjet chci. Tyhle pocity nebudu pěstovat a prohlubovat, ale tyhle jo, k těmhle se vracet chci. Tyhle myšlenky podepíšu, ale tyhle ne, ani náhodou. Nepodepíšu, ať si řvou sebehlasitěji.

    Tenhle ostrov tam uprostřed, tenhle ostrůvek vnímání vlastního vnímání je prostorem sebereflektivní možnosti hodnotit a volit. Je to prostor nezcizitelné vnitřní svobody. Umí být uplně maličký a oslabený, jakoby úplně zavalený tím zmatkem a chaosem. Ale přesto je to nejvlastnější prostor našeho já a má v sobě přirozený potenciál dobývat zpět krůček za krůčkem ztracené území. Právě tím vnímáním vnímání, možností hodnotit a svobodou volit. To neznamená, že nás tam ten bordel okolo na slovo poslouchá, to vůbec ne. Ale tam uprostřed jsme doma, nejvíc doma. A patří nám to tam a můžeme tam pomaličku dělat pořádek.  A možná je to posvátné místo v nás, kde se stýká a prolíná božské a lidské, člověk a Bůh. 

    Posvátné místo vtělené Boží přítomnosti v každém z nás. A o tohle se můžeš opřít.