1. Chvíli se vleče, chvíli utíká,
jako potok v horách jako řeka široká
ta už se nezastaví, až v moři.
Chvíli je tady náruč otvírá,
pak se náhle ztratí stejně nikdy nevíš kam,
a už tu není, už nic nemáš.
R: Protože nic nejde mít napořád
ve své duši, ve své mysli, je tak zmatená.
nadosah je nejvíc vzdálené
nemůžeš mít, to co tě má.
2. Ticho se s tichem proplétá,
možná že se skrývá někde uvnitř v mezerách
mezi slovy, mezi řádky.
Až tě to hledání unaví
a až si lehneš, hned se k tobě snáší do trávy
tak jako rosa, jako motýl.
R: Protože nic...
3. Pole se ke žním bělají,
pšenice a koukol se konečně dočkají
a půjdou spolu, půjdou od sebe.
Ty jsi ten koukol i ta pšenice,
chvíli padáš do tmy pak zas´ padáš do slunce
stejně nic nevidíš, stejně nic nemáš.
R: Protože nic...
4. Vždyť jenom mezi dvěma kameny
můžeš umlít mouku bílou jak to znamení
Boží touhy, Boží lásky.
Hlas tichý přichází až na konci,
možná, že z nás budou páni možná žebráci
to nikdy nevíš, nikdy nevíš.
R: Protože nic...
91) 8/2008