Otčenáš

Otče
náš,
jenž
jsi na
nebesích,
posvěť se
jméno Tvé,
přijď království Tvé, buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi,
chléb náš vezdejší dej nám dnes,
a odpusť
nám
naše
viny,
jakož
i my
odpouštíme
našim
viníkům,
a neuveď
nás
v pokušení,
ale zbav
nás
od zlého. 
 

Otče náš, jenž jsi na nebesích.

Náš Bůh je Otec. Péče, starostlivost, odpovědnost, budování, řád, síla, umění, dovednost. To a mnohé další patří k otcovství. Ale také jistá nedostupnost, nepochopitelnost, moc a přesah. I otec umí zbořit křehkou dětskou stavbu, protože sleduje svůj cíl ve svém světě, který je pro dítě nepřístupný a nepochopitelný. Přichází ze světa, který je pro dítě nedostupný, těžko představitelný, neznámý, a zase se do něj vrací.

Náš Bůh je na nebesích. A nebesa jsou pro nás právě tak nedosažitelná, jako onen tajemný otcův svět. Také jsou krásná a nedostupná, a současně jakoby stále s námi, stále nad námi. Umí být též hrozivá, nepřátelská, umí zbořit lidská díla. Nebesa umí škodit a zabíjet. Nebesa umí být strašlivá. Jsou silnější než člověk a přese všechno naše dobývání a dobytí vzdušného moře se řídí vlastními zákonitostmi. Mírný osvěžující vánek a ničivé tornádo, to jsou naše nebesa. Úchvatná hra proměnlivosti mraků, mráčků, oblaků a oblačnosti. Děsivá letní bouře, hrom a blesk. A co noční nebesa? Do jak strašlivých, nedostupných a nepředstavitelných hloubek a dálek vedou? A jak jinou krásu nabízejí!

Posvěť se jméno tvé.

Jakoby trochu nesmyslná prosba o něco, co už nepochybně je. Boží jméno už je svaté a posvěcené. A to je právě to velké poselství první prosby otčenáše. Nezbytnost otevírat se tomu, co tu je. Přijímat realitu. Nalézt a vidět co jsme, v čem jsme, co máme a co tu už je, bez souvislosti s naší snahou. To je základní duchovní princip, duchovní rovina není vytvářena lidskou snahou a úsilím, duchovní svět se nebuduje, nýbrž nalézá. Nemusíme ho vytvářet, je třeba do něj vstupovat, už tu je, podobně jako je jméno Boží svaté a posvěcené. Je tady, jen se k této skutečnosti musím přihlásit a průběžně hlásit. Musím ji přijímat a vstřebávat, otevírat se jí a činit z ní co nejpřirozenější součást mého života.

Přijď království tvé.

Království Boží je zde, podobně jako Boží jméno je svaté a posvěcené, a království Boží je dynamické, je v pohybu, umí přicházet, růst, sílit, prohlubovat se a může se tedy i vzdalovat, slábnout, odcházet a ztrácet se z našeho života. K přicházení náleží touha, tato prosba je rovněž školou touhy po Bohu. Touha po Bohu patří mezi nejpoctivější lidské postoje vůči Bohu. Známe Boha? Milujeme ho? Boha!? Jsme mu blízko? Na spoustu takových podobných otázek je nejpoctivější odpověď - „co já vím“. Ale jsem-li dotazován na touhu po Bohu, mohu odpovědět ano, bez pochybnosti. Bůh který tě neuchvátí, je špatně poznaný Bůh. Tuto moudrost lze možná trochu rozšířit: Alespoň trochu poznaný Bůh v nás probouzí touhu po Něm.

Buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi.

Nelze vypadnout z Boží vůle, jako nelze vypadnout ze stvořeného vesmíru. Boží vůli se nelze protivit, neboť On s každým nesouhlasem a odporem ve své prozřetelnosti již od věčnosti počítá. Boží vůli nelze bezezbytku a bez pochybnosti poznat, vždyť je to tajemná vůle tajemné transcendentní absolutní bytosti Boha Otce.Člověk může ve své svobodě s Boží vůlí souhlasit a nebo ji odmítat. Modlitba Páně nám nabízí a doporučuje postoj prezentovaného souhlasu.

Boží vůle vždy zůstane tajemná, neboť se týká nejen země, se kterou jsme v kontaktu, kterou docela známe a poznáváme, ale rovněž nebe. Oné nás samé přesahující oblasti, blízké a nedostupné, poznávané a přesto nepoznané, takřka nadosah a současně totálně vzdálené, stejně jako mraky a hvězdy. Boží vůle se naplňuje nejen v našem světě, na zemi, ale rovněž v nám naprosto nepochopitelném a nedosažitelném světě Boha Otce, tam na nebesích. Tahle prosba nás učí pokoře, pokora vede k pravdě, a ta, jak známo, osvobozuje. Jan 8,32

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

Chléb jako symbol znamená obživu, život, stravu, sílu, chuť, pospolitost, práci. Znamená všechno to, co nás udržuje při životě a na čem je náš život závislý. A moudrost Božího království spočívá v tom, že se člověk rozhodne tuto starost o přežití nechat na Bohu, že chce chléb náš vezdejší přijímat od Boha. Opět se jedná víc o postoj než faktickou změnu. Každý člověk vždy přijímá, každý den, chléb náš vezdejší, přímo z Boží ruky, na tom nelze nic změnit, podobně jako nelze vypadnou z Božího stvoření.
Ale člověk může propadnou sebeklamu, že je závislý jen a pouze sám na sobě. Samozřejmě, mám-li chuť na chleba, musím si ho jít koupit a k tomu musím mít peníze a ty dostanu za nějakou práci, či snahu a nějaké úsilí. Víra v tomto řetězci vnímá Boží přítomnost, v každém kroku. Lze ovšem také toto vnímání naprosto škrtnout a zůstat jen v ateistickém světě bez Boha. Takto se ovšem může postavit i věřící a ze zajišťování vezdejšího chleba si udělat hlavní náplň svého života. To jde, proč ne, jen pak už zbývá nepřímo úměrně méně času na věci Božího království. Hledejte především Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno Mt 6,33. Boží království umí růst a umí slábnout, záleží na nás.

A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

Je tu řeč o vinách, nikoli o hříších. Pocity viny mají reálný podklad, skutečně jsme se provinili a proviňujeme se stále. Nelze dostát nárokům druhých lidí, církve, nárokům naší víry i samého Boha. Provinění je realitou a prosba za odpuštění je jediným postojem, který otevírá cestu dál. A jestliže sám sebe umisťuji mezi viníky, jestli skutečně a plně přijímám tuto realitu mého života, nemohu jinak, než v zájmu zachování vnitřní kongruence odpouštět těm druhým, čím se provinili a proviňují vůči mně. Přijímat fakt vlastního provinění a současně zastávat tvrdou pozici neodpuštění druhým znamená ztrátu vnitřní přirozené souvislosti. Cítit se nevinným, a podrobovat tudíž neodpouštěním tomuto nároku ty druhé, znamená ztrátu kontaktu s realitou víry. Akceptovat vlastní vinu, provinění a proviňování, prosit za odpuštění a odpouštět druhým tu samou vinu, to je jediný možný, reálný a pravdivý postoj z hlediska živé víry.

A neuveď nás v pokušení.

Takto formulovaná prosba znamená jediné - tváří v tvář opravdovému pokušení znovu a znovu prohráváme, a nezbývá tedy znovu a znovu prosit, abychom byli od těchto situací uchráněni. A my od nich uchránění nejsme, a ani nemůžeme být. Situace pokušení, situace aktuální možnosti zhřešit, provinit se vůči svatému řádu Božího království je naprosto nezbytnou součástí naší, Bohem nám darované svobody. Svoboda, to je zase nezbytná a základní podmínka lásky. Svoboda a láska jsou tedy dvě hlavní hodnoty Božího království, které Bůh člověku nepřestává nabízet. Jsme svobodni, abychom mohli milovat. Jsme svobodni a tudíž čelíme reálné hrozbě tuto svobodu zneužít. A k tomu znovu a znovu dochází, tohle je naprosto zřejmá realita světa. Postoj této šesté prosby umožňuje unést tento nezbytný protiklad a toto vnitřní napětí. Pouze když v situaci, kdy znovu a znovu prohrávám boj s pokušením, znovu a znovu prosím, abych této situaci vystaven nebyl, i když vím, že budu, protože jinak bych ztratil svobodu jako předpoklad lásky, a tak stále dokola, jedině takto mohu vydržet na této uzounké cestě, která vede do království. Jedině takto nepropadnu ani jedné z obou krajností - buď rezignovat na svobodu Božího dítěte a ztratit tím možnost milovat, nebo rezignovat na nároky Božího království a propadnout hříchu, zlobě a temnotě. Musím prosit, abych nebyl uváděn v pokušení a přitom v ně uváděn musím být. Tohle je úzká cesta ke spáse.

Ale zbav nás od zlého.

Jasné slovo o tom, že zlo je silnější než člověk. Člověk nemá možnost zachránit sám sebe z područí hříchu a zloby. Bylo nezbytně třeba, aby přišel Mesiáš, a zachránil člověka svým životem, utrpením a vzkříšením.A ačkoli se událost spásy z určitého hlediska odehrála před dvěma tisíci lety, z hlediska jiného se spása děje tady a teď. To je ono teologicky půvabné „již ano, ale ještě ne v plnosti“. Proto onen přítomný čas poslední prosby, zbav nás od zlého teď. Teď je zlo silnější než já, teď jej potřebuji být zbaven Ježíšem Kristem, v jehož jménu se spása udála a děje. Zapomenout na skutečnost, že zlo je silnější než člověk a spolehnout na sebe v boji se zlem, to by znamenalo propadnout fatálnímu omylu a řítit se do zkázy. Zapomenout na to, že Ježíš zvítězil nad zlem, hříchem a smrtí, to by pak znamenalo řítit se do beznaděje, deprese a temnoty.

Oslovit Boha jako Otce, uvědomit si realitu nebe a zaujmout postoj obsažený, nastavovaný a dolaďovaný v sedmi prosbách znamená stát pevněji a pevněji v realitě a pravdě Božího království. Amen.

7/08