NAPLNĚNÝ ŽIVOT

Ne každý životní ideál a obraz, který běžně akceptujeme, může obstát ve světle evangelia. Jedním z nich je možná i obraz a ideál bezezbytku naplněného a dovršeného života. Životní příběh plný požehnání, důsledně uplatněných hřiven a zrealizovaných potenciálů, dovršené práce a služby Božímu království, uprostřed láskou prostoupených vztahů. Úspěšný a povedený život, jak v duchovním, tak i v tom materiálním smyslu, ve kterém je všechno dokončené a dovedené k maximální dokonalosti a plnosti. Kdo by ho odmítl, kdo by po něm čas od času nezatoužil? A přesto, tento obraz se nekryje s životním příběhem Toho, kterého následujeme. Zase jednou pouštím svou nezbednou teologickou fantazii na špacír a představuji si, kolik dalších geniálních podobenství mohl ještě Ježíš vyslovit, a jak mohl ty stávající propracovat, kdyby naplnil bezezbytku celý život člověka, kdyby se dožil zralého věku a stáří. Umíte si vůbec představit tu nádheru, plnost a zralost tzv. Druhého horského kázání, které by Ježíš pronesl krátce po svých padesátinách? :-) A kolik dalších krásných a úchvatných zázraků by mohl ještě vykonat, a jak by nám mohl dát hlouběji nahlédnout do tajemství Eucharistie, a přece jen konkrétněji načrtnout strategii misií a postoj k  velkým světovým náboženstvím. A jak přece jen trochu lépe by znělo ono „kdo vidí mne, vidí Otce“ v jeho sedmdesáti... O kolik století vpředu by mohla být dogmatická teologie, kdyby měla k dispozici desítky dalších autentických Kristových slov o Bohu Otci! :-) To stačí.

Životní příběh Božího Syna totiž ukazuje hlubší a krásnější pravdu o lidské existenci, než nabízí zmiňovaný ideál maximálně a do krajnosti naplněného životního příběhu.

 Život Ježíše Krista zjevuje úchvatnou zprávu o tom, že potenciál, vložený Bohem do nás a do našich životních příběhů, přesahuje dimenze tohoto světa a tohoto času a je určený především pro věčnost. A tudíž v našich životech ani nejde o to, naplnit bezezbytku všechny možnosti, které se nabízejí, naplnit a dokončit a uzavřít je už tady. Naopak, jsem přesvědčený, že opravdu důležité je „pouze“ dokořán otevřít  co nejvíc rozměrů naší existence Bohu v naději a víře na život věčný. A ten smutek a neklid, pramenící z nehotovosti, nedokončenosti a torzovitosti našich snah a také z nenaplněnosti našich mnohých představ a snů, se pak může stát znamením, že jdeme správným směrem. Že jdeme za Tím, který také nerozvinul veškerou možnou Boží plnost už tady v tomto životě, a raději nám všem otevřel přístup do nového života ve svém věčném království.                                                                            7/2011